WILD || Sterek slash | Part 1

16. března 2014 v 21:56 | Prince. |  oneshots
Čaute :D tak se po delší odmlce hlásím. Neměl jsem nějak nápady na psaní a vlastně se mi ani nějak moc nechtělo. Ale teď jsem tu zas a tak vám sem dávám první část Sterekovky... Druhou část snad dopíšu co nejdřív, ale jen tehdy, když budete komentovat... Prosím komentujte, protože pak nemám chuť do toho psaní a je to nuda... vím že se vám to třeba nelíbí, ale napište, co bych měl změnit, nebo vylepšit. Děkuji Prince.
Za korektury díky Iviis!


"Hej, Dereku!" volal jsem na svého přítele, který si mě nevšímal, aby si lidé nemysleli, že je úchyl. Už tak o něm měli špatné mínění. Já to ale jako obvykle neřešil a hrnul jsem se k němu jako za kusem žvance.
"Stilesi, co to, do háje, děláš?!" snažil se mě od sebe odehnat.
"Objímám svého přítele," usmál jsem se na něj jako měsíček na hnoji.
"Tady? Na náměstí? Všem na očích?" padaly z něj vyčítavé otázky. Očividně nebyl rád, že jsem mu tu před všemi těmi lidmi projevil náklonost objetím.
"Mně je jedno, co si myslí," řekl jsem a objal ho znovu.
"Ale mně ne," řekl a hrubě mě od sebe odstrčil.
"Aha, tak promiň. Nevěděl jsem, že jsem pro tebe taková přítěž," odsekl jsem mu a odešel jsem.
"Ale no tak, Stilesi. Počkej," rozběhl se za mnou, aby mě zastavil. Byl jsem naštvaný, ale věděl jsem, že mě nenechá jen tak odejít. Miluju ho, ale občas mi přijde, jakoby se láska k němu postupně vytrácela, když vidím, jak mě od sebe odstrkuje, nevšímá si mě a občas mě prostě ignoruje. Chodíme spolu tři měsíce a nejenom, že jsme spolu ani nebyli na žádné akci, ale ani jsme spolu nespali. Můj bože, teď jsem zněl jako nějaký nymfoman. Nevím, jestli to chci, ale všichni říkaj, že to vztah akorát posílí. Musím udělat vše pro to, abychom náš vztah nějak rozpumpovali.
"Stilesi, kam jdeš?" chytil mě za ramena.
"Domů. A nechytej mě, nějaká paní by tě mohla vidět," hrál jsem si na naštvaného. I když možná jsem to až tak úplně nehrál. Musím v tom věčně uzavřeným vlčím chlapíkovi probudit nějaký city. Musím být první, komu se to povede.
"Co budeš dělat doma? Máme svůj byt, proč nechodíš tam?" zeptal se mě.
"Spát, přemýšlet, hrát na počítači, prostě něco. A domů, chci říct, k nám do bytu nechodím, protože prostě nechci," odpověděl jsem mu a očekával jsem nějakou reakci.
"Aha, tak to jo. Nedržím tě. Měj se," řekl, otočil se a odešel. Když ušel několik kroků, bylo mi jasné, že už se neotočí a nevrátí se. Rozešel jsem se se sklopenou hlavou domů. U supermarketu jsem se ale otočil a zamířil do lesa. Procházel jsem kolem řeky, která mi připomínala náš první vtipný, ale společný zážitek.

Utíkali jsme před prodavačem, ze kterého jsme si dělali srandu, a nakonec jsme na něj "omylem" shodili bedýnku s rajčaty. Utíkali jsme, když v tom se přede mnou objevil strom, a tak jsem zatočil, abych se mu vyhnul, ale protože jsme se tak smáli, nedošlo mi, že zatáčím na stranu kde je řeka a bylo to. Spadl jsem do řeky. Když Derek doběhl, chtěl mi pomoct, jenže neudržel rovnováhu a spadl tam za mnou. Ten mladý prodavač si to vyfotil a vyvěsil na internet. Další den se mi smála celá škola. Ale mně to nevadilo. Byl to zážitek s ním a na to se nikdy nezapomíná.

Šel jsem dál a vždy když jsem zvedl hlavu viděl jsem něco, co mi ho připomínalo ještě víc. Najednou mi došlo, že už se ke mně nemusí vrátit. Jasně, nerozešli jsme se, ale co když? Vyhrkly mi slzy do očí. Došel jsem do lesa a mě se zmocnil strach. Sevřel se mi žaludek a nemohl jsem jít dál. Opřel jsem se o strom a slzy mi vytryskly ještě víc. Brečel jsem. Brečel jsem kvůli němu, kvůli sobě. Nešlo to zastavit. Strach mě dostával čím dál tím víc, když se kolem mě proháněly vzpomínky, jako by mě chtěli naprosto zničit. Byl jsem na úplném dně, ale nějakým způsobem jsem vstal. Rozhlédl jsem se a rozešel se směrem k místu, které mě vždycky nějakým záhadným způsobem přitahovalo. Ušel jsem pár stovek metrů a došel jsem k oné části lesa. K rozpadlému a ohořelému domu rodiny Haleů. Do nedávné doby zde ještě bydlel, avšak po mém protestu žít v těchto troskách nám Derek koupil z rodinného dědictví byt. Popošel jsem ještě blíž k domu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem přišel až ke vchodu. Pomalu jsem otevřel dveře a vešel jsem dovnitř. Byla tam tma a zapáchalo to tu zatuchlinou. Bylo jasné, že tu normální člověk nemohl žít, ale Derek byl vlkodlak, a tak nepotřeboval zrovna nejlepší podmínky. Stejně tu takřka nebydlel. V jednom kuse běhal za mnou. Totiž za Scottem, kterého trénoval. Vystupoval jsem po schodech do druhého patra. Prosvítalo sem trochu světla, a tak jsem lépe viděl, kam šlapu. Prošel jsem do nějakého pokoje. Byla zde polorozpadlá postel, na které nejspíš spával Derek. Přistoupil jsem blíže, ale byla to chyba. Neměl jsem to dělat, protože se mi prudce propadla noha a já cítil, jak mi po noze stéká horká rudá krev. Stékala až přes chodidlo a pomalu kapala dolů. Najednou jsem necítil jen šimrání stékající krve, ale i něco, co mi lezlo po zádech. Byl to nějaký brouk nebo něco podobného.
"Au!" vykřikl jsem, když mě hmyz kousl. V tu chvíli se ve mně střídaly pocity tepla a chladu. Chvíli nesnesitelné horko a chvíli mrazivý chlad. Po nějaké chvíli jsem se vyprostil ze ztrouchnivělého dřeva a přesunul své tělo na postel. Asi po deseti minutách mého bezvládného ležení a ustavičného přemýšlení, co mě to kouslo, mi přišla smska. Nahmatal jsem zesláblou rukou mobilní telefon a vytáhnul jej z kapsy. Psal Derek

Stilesi, prosím, přijď do bytu.
Musím s tebou mluvit. Derek


Schoval jsem mobil. Najednou se ve mně něco probudilo. Ruce a nohy se mi rozklepaly. Probudil se ve mně jakýsi chtíč. Chtíč, který mě nutil běžet za Derekem. Chtěl jsem zůstat a dát Derekovi co pro to, ale mé tělo mě neposlouchalo. Probudilo se ve mně zvíře. Zvíře, které prahlo po jedné věci. Prahlo po Derekovi a po jeho tělu. Po jeho tělu tak, jak ho mé oči neznaly. Prahlo po Derekovu tělu bez jediné části šatu. Prahlo po tom spojit mé a Derekovo tělo v jedno.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Iviis Iviis | 16. března 2014 v 22:53 | Reagovat

No... Štěpánku, ty víš, že já tyhle potvůrky vlkodlácký moc nemusím, ale že jsi to ty... Ne, tady se mi to nějak líbí. :)
Ze stylistyckýho hlediska byly možná některý věty až moc dlouhý, takže se v nich člověk trochu ztrácel, ale to se zmákne. ;)
Tak, ty mě teď nebudeš mít rád. No nevadí. :D
Takže se koukej při dějepisu činit! :)

2 Adel Adel | 1. června 2014 v 15:07 | Reagovat

To pokračování musíš napsat!:) Sterek se prostě musí dopisovat! bylo super;) akorát u toho brouka a toho jak se propadl jsem se trochu ztratila, ale jinak super!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama